Článek Jiřího X. Doležala popisuje drsnou realitu osamělé matky pečující o syna s autismem. Autor představuje dítě se zdravotním postižením jako životní katastrofu a jako jediné řešení vidí, a na společnosti se domáhá, umístění dítěte do ústavu, aby neničilo život matce.

Z tohoto článku pro nás vyplývají dvě hluboce znepokojující skutečnosti. Jednak bezvýchodná situace matky způsobená tím, že pro ni nejsou dostupné nezbytné komunitní služby, které by jí umožnily důstojně žít svůj život a přitom pečovat o své dítě s postižením. A dále naprostá neinformovanost autora, která je ovšem bohužel do značné míry obrazem neinformovanosti společnosti, o tom, že a jak lze situaci řešit zcela odlišným způsobem, než kterého se domáhá autor. Že situace ve společnosti v 21. nestojí a nesmí stát: „buď matka, nebo dítě“ deklaruje právě úmluva a dává podrobný návod, jak na to v nejrůznějších oblastech života společnosti. Kromě jiného požaduje zajistit přístupnost služeb, pomoci, podpory a přijmout okamžitá a účinná opatření ke zvýšení povědomí společnosti.

Od paní ministryně  jsme proto žádali následující informace:

1. Jaké kroky byly učiněny a jsou dále plánovány k implementaci čl. 8 úmluvy (Zvyšování povědomí)
2.  Jaké konkrétní kroky jsou činěny k naplnění práv lidí s postižením vyplývajících z článku 19 úmluvy, zejména ohledně dostupnosti (fyzické i finanční) terénních a odlehčovacích služeb pro rodiny s dětmi s postižením.
 3.  Jaké konkrétní kroky jsou činěny k naplnění práv dětí s postižením vyplývajících z článku 24 úmluvy, aby pro ně bylo přístupné vzdělání v běžných školách (bez vynakládání dodatečných finančních prostředků na straně rodičů na „nezbytnou podporu umožňující účinné vzdělávání“).

Celé znění dopisu adresovanému MPSV naleznete zde .

K našemu dotazu jsme odbdrželi dne 19. prosince 2012, kterou naleznete zde.

Odpověď nás bohužel neuspokojila. Ministryně ve svém dopise informuje o počtu článků, spotů, výstav a konferencí týkajících se transformačního úsilí ministerstva. Jsou to aktivity zaměřené především na propagaci deinstitucionalizace, která je jistě krokem  k implementaci článku 19 Nezávislý život, tedy k tomu, aby lidé s postižením mohli zůstat žít doma, ve svém prostředí. Z hlediska naplnění článku 8 Zvyšování povědomí je však potřeba učinit mnohem víc. Správné povědomí společnosti o problematice zdravotního postižení je totiž klíčem k naplnění všech ostatních ustanovení úmluvy, které umožní lidem s postižením a jejich rodinám žít naplněný život podle svých.
V čl. 8 se Česká republika zavazuje přijmout okamžitá, účinná a odpovídající opatření mj. k odstranění stereotypů, předsudků a škodlivých praktik ve vztahu k lidem s postižením. Zavazuje se vést osvětové kampaně s cílem podporovat pozitivní vnímání lidí s postižením, jejich přínosu, vychovávat k respektování práv lidí s postižením a podporovat všechny sdělovací prostředky při zobrazování osob se zdravotním postižením způsobem, který je v souladu s úmluvou.

Naše stanovisko k uveřejněnému článku jsme zaslali rovněž redakci časopisu Reflex. Záměrem bylo podat doplňující informace a širší kontext celé problematiky, včetně právního rámce.

Celý dopis si můžete přečíst zde. 

Z redakce nám přišla odpověď od autora článku ve znění:

Zástupci neziskových organizace zaslali rovněž dopis ředitelce společnosti Ringier Axel Sprinter CZ, která řídí vydavatelství časopisu Reflex.

Úmluva se ratifikací stala součástí našeho právního řádu a má dokonce aplikační přednost před vnitrostátními právními předpisy, pokud by s ní byly v rozporu. Na nedávném pracovním workshopu, který byl realizován v rámci ministerského projektu transformace ústavní péče zaznělo od profesionála z oboru sociálních služeb prohlášení, které bohužel dokresluje vnímání úmluvy v naší zemi: „Úmluva není závazný dokument“. Je asi na čase, aby odpovědné úřady připravily strategii práce s médii, na prvním místě veřejnoprávními, kde se i dnes lze setkat s pořady popírajícími místo podporujícími lidská práva lidí (dětí) s postižením - viz např. pořad Máte slovo na ČT1 na téma praktické školy.