Jakou péči vlastně poskytoval ústav

Především Z domova se zvláštním režimem domů ukazuje, jak ústav nemusí vůbec poskytovat odbornou službu ani v oblasti péče o zdraví, ačkoli je založen na medicínském modelu. Pan Zdeněk nevěděl nic o svém zdravotním stavu ani prognóze, místo rehabilitace se účastnil jen kondičního cvičení. Jeho situace se zásadním způsobem změnila až po návratu domů, kde se jeho fyzické schopnosti díky rehabilitaci  viditelně zlepšují.

Ústav nijak nereagoval na touhu pana Zdeňka vrátit se domů a byl ochoten se angažovat jedině na zajištění finančních prostředků na zaplacení úhrad a darů za pobyt a služby v ústavu. Důvod, pro který nemohl ústav spolupracovat na návratu pana Zdeňka domů, vysvětluje ministerstvem zveřejněná inspekční zpráva. V duchu přísloví „Co peklo jednou schvátí, to už nikdy nenavrátí“ se ústav „zavazuje uživatele podpořit při realizaci jeho osobních cílů, kterých chce dosáhnout při využívání poskytované sociální služby“ (str. 35  zprávy). Není úniku – cíle lze stanovovat pouze a jedině v rámci nabídky služby a přesně v tomto duchu se ústav i choval. (Pro znalce debat kolem zaměření standardů kvality sociálních služeb: Budiž pochválen, máš pravidlo a postupuješ podle něj!)

Přiměřená úprava – neznámý pojem

Další zajímavou ilustrací stavu naší společnosti je diskriminace na základě zdravotního postižení, se kterou se lidé, jako pan Zdeněk, musí vypořádávat. Když nečekaně vypadla dojednaná doprava, naše sociální pracovnice obvolala osm taxislužeb, aby pomohla panu Zdeňkovi dostat se na domluvenou schůzku v rehabilitačním stacionáři. Marně vysvětlovala, že složený vozík se vejde do kufru auta. Schůzka musela být zrušena. Taxikáři neznají pojem „přiměřená úprava“, jejíž odepření se rovná diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Ještě nepochopitelnější bylo chování řidičů MHD, kteří opakovaně odmítali rozložit pro pana Zdeňka nájezdní rampu.

Jak je možné, že pracovníci ve službách pro veřejnost tak málo vědí o právech zákazníků se zdravotním postižením? Že by to byl důsledek chybějící osvěty ratifikované Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením? Nebo absence životních zkušeností v důsledku segregace ve vzdělávacím systému? Asi obojí a ještě něco navíc, třeba postoje prezidenta Zemana. Veřejná správa by každopádně měla zvýšit tlak na poskytování přiměřené úpravy. Prvním krokem je osvěta: každý taxikář musí vědět, že neposkytnutí služby člověku na vozíku, který se složený vejde do kufru auta, je diskriminace.

A proč je vlastně taxi služba tak nepřístupná, zatímco rohlik.cz donese nákup až do bytu? Že by taxikáři nestáli o zákazníky? Zajímavé.

Koordinace pomoci a podpory

Už předchozí zkušenosti nám ukázaly, že pro zajištění života ve vlastním prostředí je pro lidi s těžším postižením klíčová koordinace pomoci a podpory. Tak to bylo i v případě pana Zdeňka stejně jako v příbězích jiných (např. paní Barbory, kde koordinaci zajistil předseda opatrovnické rady s vydatnou pomocí dalších podpůrců).

Jak připomíná ve své zprávě Sociální služby a práce se zdroji přirozené podpory: kvalitativní studie tří komunitních služeb David Kocman (str. 29) „v českém prostředí formální plánování a koordinace podpory „nad“ službami chybí." Nemá tu ani žádnou tradici. Přitom po ní už léta volají i např. rodiče dětí s postižením, jak ukazuje zpráva MPSV z r. 2013 Pečující osoby – jejich role v procesu transformace sociálních služeb (str. 11). Přirozeným místem pro zajištění koordinace podpory pro lidi, kteří nemají rodinu či přátele, kteří by jim pomohli, je obec. Příběh pana Zdeňka ale i jiné – např. Barbořin – ukazují, že postoje sociálních pracovnic obce mohou být v přímém rozporu s vůlí lidí, kteří chtějí odejít. Potřebné postoje mohou mít poskytovatelé sociálních služeb, jenže s koordinací podpory v podobě sociální služby je problém. Pro vhodné zařazení by bylo potřeba zaregistrovat současně hned tři druhy služeb: sociální rehabilitaci, odborné sociální poradenství a sociálně aktivizační služby. Kdo by šel do takové byrokracie?

Věříme, že autentické příběhy jsou nejlepším ne-li jediným nástrojem změny nefungujícího systému pomoci a podpory lidem v nepříznivé sociální situaci. Zkušenostmi a poznatky získanými ve spolupráci s panem Zdeňkem se rozhodně chceme dál zabývat.