Pavlo, co Vás vedlo k sepsání tohoto prohlášení?

Petice reaguje na text vládního dokumentu Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011-15. Z textu Strategie je bohužel v Petici citováno pouze několik slov, která jsou vytržena z kontextu. Petice byla zasílána nebo dokonce prostřednictvím dětí ve školách předávána k podpisu lidem, kteří pravděpodobně text Strategie ani neznají. Tento způsob manipulace s lidmi považujeme za nepřijatelný a cítili jsme potřebu se vůči němu vymezit. Nejen to, alespoň částečně seznámit veřejnost s tím, jaká opatření Strategie navrhuje a jaký je její cíl – podpora běžných škol, aby byly schopny vzdělávat všechny děti.

V prohlášení uvádíte, že řada rodičů dětí s postižením tuto petici podepsala proto, že se zalekla argumentů, které petice uváděla a které byly mnohdy zkreslené. Hovořili jste o tom s konkrétními rodiči, kteří Vám řekli důvody svého podpisu pod petici?

Reakci rodičů považuji za zcela pochopitelnou – když vás někdo přesvědčuje, že vaše dítě přijde o možnost získávat speciální vzdělávání od specialistů ve speciálních školách, kteří jsou jako jediní schopni vaše děti kvalitně vzdělávat, kdo by „odolal“.

Autoři Petice proti rušení ZŠ praktických uvádějí, že "drtivá většina odborníků z praxe, zákonných zástupců, ale například i lékařů a psychologů se kloní k názoru, že je vhodné pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami zachovat možnost vzdělávání ve škole samostatně zřízené pro tento typ postižení". Jak Vy vnímáte zmiňovanou drtivou většinu, skutečně jde o většinový názor odborníků z praxe, lékařů a rodičů? 

Jak už jsem zmiňovala, celá petice se vymezuje vůči Strategii, která je zaměřena na řešení romské otázky. Vlastností Strategie ale je, že se hodí i pro řešení začleňování dětí se zdravotním postižením. Ve Strategii navrhovaná opatření se týkají praktických, dříve zvláštních škol, které jak dobře víme, jsou plné nejen dětí s mentálním postižením, ale především romských dětí. A že se tam tyto děti „dávají“ v naší republice tradičně, je známý fakt a Česká republika je za to opakovaně kritizována. V žádném jiném strategickém dokumentu jsem nikdy nečetla, ani o tom neslyšela, že by se měly rušit speciální školy, kam chodí, opět tradičně, děti se závažnějším mentálním postižením, autismem atd.

Petice však tyto „nuance“ nerozlišuje a mate rodiče dětí s postižením obecně.

Mnoho odpůrců společného vzdělávání všech dětí zastává názor, že vzdělávat v běžné škole se mohou pouze děti, které potřebuji jen nízkou míru podporu (jinými slovy např. děti s lehčími potížemi v učení, s lehkým stupněm postižení, děti s tělesným postižením), že pro děti s těžkým postižením je vždy lepší a bezpečnější specializované vzdělávací zařízení. Jaký přínos má podle Vás vzdělávání dětí s těžším postižením v běžné škole

Já i naše organizace jsme zastánci inkluzívního vzdělávání. Snažíme se uvádět tento způsob vzdělávání do praxe tím, že pomáháme rodičům, kteří chtějí takové vzdělávání pro své děti. Naší zásadou je tuto pomoc nabízet v určité kvalitě, nesnažíme se dělat věci nepromyšleně a pouze teoreticky.  Do škol se snažíme přinášet metody, které začleňování dětí umožňují nebo usnadňují. Kdyby se na nás obrátila rodina s dítětem s těžkým postižením s žádostí o pomoc nebo podporu, snažili bychom se jim vyhovět. To znamená hledat řešení, hledat zdroje pomoci učitelům, budovat tým lidí, kteří mohou začlenění tohoto žáka podpořit konkrétně.

Začleňovat do třídy běžné školy dítě s výraznějšími problémy, např. těžším mentálním postižením, má dle mého názoru jednu podmínku: zúčastněné strany o to musí stát a věřit tomu, že to má smysl.  Rodiče dítěte s postižením v tom případě nejspíš odpoví, že jim jde o to, aby jejich dítě mělo možnost chodit do školy, kam chodí starší sourozenec, aby se učilo od spolužáků.  A pro dítě samotné? Časté jsou dotazy, jesti bude v běžné škole šťastné a jestli by mu nebylo líp jinde. Jak to má dítě vědět? Naší povinností, resp. povinností škol, je snažit se maximálně o to, aby takovému dítěti bylo dopřáno co nejlepších služeb. Je-li škola ochotna přizpůsobit se potřebám jednotlivých dětí, pozbývá taková otázka smyslu – dítěti bude dobře tam, kde o něj bude postaráno a kde se bude rozvíjet. Naší snahou je, aby to bylo mezi dětmi ze „sousedství“.

Kde mohou učitelé, rodiče ale i široká veřejnost získat další informace o inkluzivním vzdělávání?

Např. na webu www.inkluze.cz

Ptala se Veronika Škopová

Prohlášení si můžete přečíst a případně se s k němu připojit zde.