Vzhledem k nedávné aféře kolem jiného dokumentu BBC natočeného skrytou kamerou v tuzemských ústavech se samozřejmě nabízí srovnání situace v Bulharsku s Českou republikou. Zajímavé jsou zejména dva aspekty.

Metody péče o děti s postižením, které zachytila kamera ve filmu Opuštěné děti Bulharska, nejsou v české realitě neznámé - s výjimkou podvýživy. Je pravda, že u nás se vše odehrává v materiálně lepších podmínkách a že existuje řada ústavních zařízení, která se snaží s odborně vyškoleným personálem, v počtu, který mají k dispozici, poskytnout skutečně odborné služby jako je fyzioterapie, alternativní komunikace, různé formy stimulace. Snaží se také prosazovat práva klientů, jako je právo na vzdělávání, na pracovní uplatnění apod. ve společnosti, která na to není připravená. V Bulharsku je Mogilino nejspíš standardní typ zařízení. Znalci tuzemských poměrů však očekávali podstatně větší rozdíl.

Druhou zajímavostí je srovnání oficiálního postoje bulharské a české vlády. Bulharské ministerstvo práce a sociálních věcí začíná své stanovisko slovy: "Pořad BBC nejenže upozorňuje na tragédii dětí v mogilinském domově, ale také na tragédii celého Bulharska, které i přes četné snahy o reformu sociální péče o děti musí stále ještě těžce usilovat o to, aby mohlo všem svým dětem poskytnout ochranu, péči a úctu, jaké si zaslouží. Od roku 2000, kdy jsme s těmito snahami začali, se nám podařilo snížit počet dětí v ústavní péči o 34 procent. Nicméně, je nám jasné, že to nestačí, a domníváme se, že pořad BBC pomohl podpořit naše reformy." Bulharské ministerstvo ve stanovisku také popisuje konkrétní opatření, kterými se snaží změnit situaci (např. zavedení profesionální pěstounské péče, usnadnění adopcí, posílení "jednotek na ochranu dětí", kterým se podařilo udržet v rodinách stovky dětí s postižením. Dle citovaného stanoviska se Bulharsku v důsledku uvedených opatření podařilo snížit počet institucionalizovaných dětí o 34 procent. Celé stanovisko si můžete stáhnout zde: anglický originál/český překlad.

Je pravda, že autoři filmu se k úsilí bulharského ministerstva staví skepticky. Ovšem stanovisko bulharského ministerstva obsahuje na rozdíl od stanoviska MPSV ČR zcela klíčové sdělení: jsme si vědomi, uznáváme, že situace je tragická. Toto ve stanovisku českého ministerstva nenajdeme. Celé stanovisko MPSV ČR je ke stažení zde. Naopak podstata problému je zde zamlžena. Většina textu se nevyjadřuje k reportáži, ale je okomentovanou citací zákona, navíc těch ustanovení, která se týkají používání omezujících prostředků ke zvládání agresivního chování. Přitom agresivní chování nebylo předmětem reportáže a navíc náš zákon neumožňuje k tomuto účelu použít klecové lůžko.

Předmětem kritiky obou reportáží je stejné téma - nedostatečná práce s klienty, péče redukovaná na zajištění některých základních fyzických potřeb. Skutečnost trávení života v klecových lůžkách místo denních aktivit je ve stanovisku obejita podrobným výkladem o pravidlech používání omezujících prostředků. Dále několika zmínkami o tom, že postranice u postelí můžou mít také smysl ochrany klienta (zřejmě před pádem z postele). To by bylo adekvátní v noci a postranice by měly mít přiměřenou velikost. Těžko se tak dá zdůvodnit pobyt v posteli ve dne. Zneklidňující je konstatování, že "prioritou při používání těchto opatření je ochrana zdraví klienta, které je tak podle našeho názoru chráněno mnohem lépe, než při aplikaci silných medikamentů" a odkaz na výzkumy, které ukazují, že "nadměrná medikace vedoucí ke zklidnění uživatelů výrazně zvyšuje jejich závislost na sociální službě a snižuje individuální schopnosti uživatelů". To navozuje dojem, že klecová lůžka jsou považována ministerstvem za povolený omezující prostředek nebo dokonce za možný a pravidelný způsob poskytování sociální služby. Jaké situace jsou tu myšleny - ve dne, k ochraně zdraví, místo medikace? Navíc ve stanovisku citovaný výzkum používání medikace v souvislosti s používáním omezujících opatření konstatoval, že "odstranění klecových lůžek nevedlo k plošnému zvýšení medikace neuroleptiky v žádném ze sledovaných zařízení".

Všichni víme, že ani u nás ani v Bulharsku není možné změnit situaci přes noc. Také víme, že řada důležitých kroků již byla v ČR učiněna. Ale některé praxe trvají, jak je z reportáže BBC zcela zjevné. Nezbytným předpokladem jakékoli další, evidentně potřebné, změny je však přiznání problému. A to ve stanovisku českého ministerstva nezaznělo. Postoj MPSV ČR bohužel naopak ilustruje závěr inspekce, která byla vyslána do ústavu, kde reportéři BBC objevili klecová lůžka. Podle informací zástupkyně MPSV ČR, která se účastnila diskuse následující po promítání filmu Opuštěné děti Bulharska, inspektoři uzavřeli případ s tím, že ústav kritéria ochrany práv klientů naplňuje dobře.

Doufejme, že nám tlak z venku nakonec pomůže. O situaci v českých (stejně jako v bulharských či rumunských ústavech) se totiž zajímají nejen reportéři BBC. 4. března 2008 shlédli film o dětech z Mogilina také účastníci panelové diskuse "Začátek konce institucionalizace dětí s postižením v EU". Debata proběhla v Evropském parlamentu pod záštitou Kathy Sinnott, viceprezidentky Výboru pro postižení EP. Mimo jiné se zúčastnil Jan Jařab z kabinetu komisaře Špidly a režisérka filmu Kate Blewett. Na setkání se mluvilo také o ústavní péči v České republice. Ve svém stanovisku představeném na setkání navrhuje Evropská koalice pro komunitní život následující kroky, ke kterým by měla přistoupit Evropská komise a Evropský Parlament:

• Zajistit, aby EU fondy nebyly používány pro sociální vylučování lidí s postižením tím, že bude podporován existující ústavní systém služeb. Investice by měly jít spíš do služeb přístupných všem, musí být podporovány kvalitní služby poskytované v přirozeném prostředí.
• Podporovat a hodnotit vývoj členských států směrem ke službám poskytovaným v přirozeném prostředí a zavírání ústavů tím, že členskými zeměmi bude monitorována implementace Akčního plánu k problematice postižení EU.
• Zabezpečit, aby proces přijímání nových členských zemí EU umožnil, aby lidská práva lidí s postižením byla respektována a aby byly vytvořeny alternativy k ústavní péči.
• Ratifikovat mezinárodní Úmluvu o právech osob s postižením a opční protokol.
• Povzbuzovat členské státy v tom, aby co nejrychleji ratifikovaly a implementovali Úmluvu o právech osob s postižením.

Milena Johnová a Dana Kořínková, Quip -Společnost pro změnu