Co znamená pojem „přístup zaměřený na člověka“?

K pochopení významu pojmu „plánování zaměřené na člověka“ je nejprve třeba pochopit kontrast ve srovnání s tím, co se stalo běžnou normou. Co bylo v životě lidí s postižením obvyklé ještě před 20 lety. Tyto služby měly lidi plně pod kontrolou, oddělily je od větších komunit a řídily je ve skupinách. Toto řízení lidí ve skupinách bylo založeno na vyhodnocení jejich handikapů, provádělo se podle toho, v čem měla která osoba nežádoucí potíže. Takže po mnoho let bylo posláním služeb buď takzvaně „opravovat“ lidi a navracet je zpět do jejich komunit, nebo ty „neopravitelné“ držet stranou. Začínáme si uvědomovat, že takový stav je velmi omezující jak pro lidi s postižením, tak pro personál, rodinné příslušníky i pro širší komunitu. Začali jsme tedy přemýšlet společně s mnohými dalšími lidmi, kteří se snaží o ochranu práv lidí s postižením, o tom, jaký druh podpory by bylo potřeba poskytnout lidem, kteří potřebují podporu ze strany ostatních, aby přitom byla zachována jejich práva. A také o tom, jak nejlépe porozumět možnostem těchto lidí co se týče jejich účasti a přispívání v rámci širší komunity.

Takže můžeme říct, že plánování zaměřené na člověka je cestou, při níž se ptáme, jak se tento člověk může v normálním životě projevovat jako dobrý přítel a přínosný občan. Plánování zaměřené na člověka je soubor rozhovorů, které nám pomáhají určit, jakou podporu bychom měli poskytovat a jaké příležitosti bychom měli společně hledat, aby tito lidé byli ve svých normálních životech považovaní za dobré přátele a přínosné občany.

Jaký je rozdíl mezi plánováním zaměřeným na člověka a metodami individuálního plánování?

Největší rozdíl mezi plánováním zaměřeném na člověka, jak já je chápu, a ostatními metodami individuálního plánování je v jejich specifickém zaměření. Plánování zaměřené na člověka spočívá v hledání příležitostí, které člověku umožní realizovat své schopnosti. Příležitostí, které člověku umožní využít své nadání takovým způsobem, aby společnost mohla ocenit jeho přínos. Mnohé z dalších forem individuálního plánování jsou užitečné pro některé specifické techniky intervence, ale často jsou navržené se záměrem kontrolovat a rozdělovat lidi. Hlavní rozdíl mezi plánováním zaměřeným na člověka a ostatními užitečnými metodami plánování s lidmi spočívá v tom, že plánování zaměřené na člověka má za cíl pomáhat lidem s postižením dostat se ven z typických struktur, které je kontrolují a oddělují od většinové společnosti. Mnohé jiné metody individuálního plánování k tomu přistupují, jako by všichni tito lidé byli jen v rámci nějakého ústavu či podobného zařízení. Plánování zaměřené na člověka chce dosáhnout změny kontextu a základních společenských pravidel, které přispívají k sociálnímu vyloučení a neúměrné kontrole nad lidmi s postižením.

Jaké jsou výsledky plánování zaměřeného na člověka, Co přináší poskytovatelům služeb – např. ústavům?

S Evropskou unií, Spojenými státy a Kanadou jsme začali vytvářet konsensus, že časy, kdy ústavy mohly lidem s postižením přinést něco pozitivního, jsou už dávno pryč. Důsledkem uvědomění si faktu, že ústavy již svou vlastní podstatou porušují lidská práva lidí v nich, nás postavily před otázku, jak tedy těmto lidem zajistíme potřebnou podporu a příležitosti umožňující jim vykonávat svá základní lidská práva. Svět ústavů musí zmizet, musí ale zmizet tak, aby nezpůsobil oběti. Plánování zaměřené na člověka je jedním z nástrojů, jimiž je možno tento záměr podpořit a učinit lidská práva lidí s postižením realitou.

Jaká je role neformální podpory?

Neformální podpora je základní aspekt toho, jak bychom měli jednat. Na mnoha místech je tomu tak, že mnohem víc lidí (například s intelektuálním postižením) žije v rodinách než v ústavech nebo komunitních službách. Obrovská část péče je poskytována v rodinách lidí s postižením matkami a sestrami, takže náš systém velmi dobře obeznámen s péčí poskytovanou vně systému. Jenže často se stává, že nedostatečně podporujeme ty, kteří tuto podporu poskytují a necháváme je na holičkách, aniž bychom jim poskytli užitečnou pomoc, kterou by tak potřebovali. Rodiny se pak ocitnou pod tlakem, a když toto napětí zesílí a rodiny to již nezvládnou, pak dotyčného člověka opět zařadíme na sto procent zpět do systému.

Musíme najít způsob, jak podpořit členy rodiny, aby mohly poskytnout potřebnou péči lidem s postižením, kteří s nimi žijí. Další oblastí, kterou bychom měli zkoumat, je jak přimět obyčejné lidi v normálním prostředí k tomu, aby se účastnili na poskytování části podpory, kterou lidé s postižením potřebují.

Nezřetelněji je toto vidět v podporovaném zaměstnání. Čím dál tím víc lidí, kteří jsou zaměstnaní na plnohodnotných místech a potřebují pomoci s organizací své práce, se svým rozvrhem apod. se již neobracejí na formální systém podpory, ale na své spolupracovníky nebo nadřízené. Tento rozumný přístup vyhovuje lidem s postižením, kteří pomoc potřebují. Je to velice účinný způsob podpory, který je nutno dále aktivně rozvíjet.

Plánování zaměřené na člověka je také založené na myšlence, že lidé s postižením mohou být velmi přínosní, takže pro ostatní lidi je racionální jim pomáhat a poskytovat jim potřebnou podporu. Takže se jedná o podporu okolí člověku s postižením, přičemž podpora je tímto okolím poskytována výměnou za jeho přínosnou účast, a ne jako služba poskytovaná placeným personálem.

Co je nejdůležitější, když organizace začíná s plánováním zaměřeným na člověka?

Nejdůležitější je nepodvádět. Když organizace začíná provádět plánování zaměřené na člověka, je nejdůležitější, aby to jen nepředstírala. Je lehké říkat, že nám záleží na lidech, o které se staráme, a většinou to bývá pravda a opravdu nám záleží na tom, aby každý z nich dostal ty nejlepší možné příležitosti, což se většinou i daří, ale je to obvykle omezeno hranicemi ústavní péče nebo organizačními podmínkami.

Pro lidi je snadné jen trochu pozměnit jazyk a místo o individuálním plánování hovořit o plánování zaměřeném na člověka, ale nepochopí, že to je otázkou změny společenských a organizačních pravidel, která nařizují neúměrnou kontrolu a izolaci, oddělení lidí s postižením od většinové společnosti. Takže nejdůležitější věc pro začátek je uvědomit si, že plánování zaměřené na člověka často znamená velkou změnu. A podle mého názoru je důležitější autenticky plánovat a podporovat v rámci malé skupiny lidí, nežli provádět něco, čemu budeme říkat plánování zaměřené na člověka, s velkým počtem lidí, aniž bychom disponovali kapacitami pro implementaci změn potřebných pro realizaci plánů.

Jaká je role sebe-obhájců v plánování zaměřeném na člověka a jeho implementaci?

Sebe-obhájci pocházejí z řad lidí s postižením. Organizují se a vystupují v jejich jménu ve snaze získat vliv a podporu pro jejich zájmy – je to klíčová součást plánování zaměřeného na člověka.

Lidé s postižením úspěšně absolvovali výuku a stali se facilitátory plánování zaměřeného na člověka pro lidi s postižením i pro ty bez něj. Skupiny sebe-obhájců svým členům poskytují základní podporu v tom, aby se mohli vyjádřit, mluvit o věcech, na nichž jim záleží, identifikovat problémy, představovat si lepší život, všechny tyto věci, které každý z nás potřebuje dělat.

Aktivity sebe-obhájců mohou pomoci uvědomit si těm z nás, kteří jsou chyceni v pasti zavedených zvyklostí kontroly nad lidmi s postižením a jejich oddělování, co vlastně děláme, jak přispíváme k neúměrné kontrole nad těmito lidmi a k jejich segregaci. Pomohou nám přeřadit se na jinou kolej a pokračovat po boku lidí s postižením a nikoliv nad nimi nebo mimo ně. Skupiny sebe-obhájců hodně znamenaly pro zlepšení kvality podpory poskytované lidem s postižením a stále ještě sehrávají významnou roli v otázce dodržování lidských práv lidí s postižením.

Překlad: Bushka Bryndová

Ptala se: Milena Johnová