Seminář na vysokých školách má název Inkluzivní přístupy a jejich využití ve školách a účastní se jej především studenti obecné, sociální a speciální pedagogiky, tedy budoucí učitelé či další pracovníci v systému vzdělávání. Ale více o semináři už se dozvíte z článku Terezy:

Když jsme poprvé přišly na předmět s názvem Plánování zaměřené na člověka a jeho využití ve škole jen těžko jsme si představovaly, co všechno se pod tímhle složitým názvem ukrývá. Když jsme se na prvním semináři seznamovaly a sdílely vize, většina představ o tomto předmětu byla velmi mlhavá. Já jsem například zcela upřímně řekla, že nevím, co mě čeká, ale že jsem velmi zvědavá, co se z toho vyvine. A v duchu jsem si přála být mile překvapena.

Mlha se začala rozplývat po úvodním představení našich lektorek Veroniky Škopové a Michaely Němcové. Z jejich popisu práce i zaměření se z ničeho nic vyloupl účel předmětu. Pomozme dětem žít šťastný a zdravý život. Všem dětem.

Myslím si, že v dnešní době a vycházím-li z úrovně společnosti a všeobecného „znormálňování“ a začleňování, inkluze je velmi důležitá, ale je nutné se o ní něco naučit. Dávno jsou pryč doby, kdy dítě s problémem bylo buď hloupé, nebo líné. Dnešní techniky a metody umí odhalit velké množství problémů, umí odhalit jeho příčiny a také vypracovat podrobný plán pro budoucí rozvoj. Pokud se ale učitelé nenaučí jak s takovým plánem pracovat, jak fungovat s dítětem, jak ho poznat a přijmout, veškeré snahy ztroskotají na samotě dítěte zavřeného v pasti. To co se nám kurz snažil dát, zahrnovalo mimo jiné naučit se vnímat třídu trochu jinak. Brát každé dítě jako originální osobnost. Rozpracovat a naplánovat si nejen výuku, ale také výchovu. Měly jsme šanci si uvědomit, jak každé jednotlivé dítě cítí a vnímá svět okolo a jak mu pomoci aplikovat životní hodnoty.

Vůbec nic nevadilo na tom, že jsme se setkávaly v sobotu ráno. Já upřímně jsem se na tyto semináře těšila a vůbec bych se nebránila, absolvovat je v rámci povinného předmětu. Procházela jsem i webové stránky a materiály navíc, které nám lektorky posílaly, čistě pro jejich nadšení, kterým jsem se nakazila někdy v průběhu první půlhodiny semináře. Veškeré materiály byly dobře přístupné, o prezentace se s námi lektory rozdělily, takže jsme nemusely ztrácet čas přepisováním teoretických informací a mohly jsme se zaměřit na praxi. A té bylo v hodinách opravdu spousta. Musím upřímně říct, že tohle se mi na semináři líbilo asi nejvíce. Zatímco v ostatních hodinách sedíme a zapisujeme si názory učitele, v těchto jsme se dostaly z lavic do reálného života učitele. Mohly jsme si samy na sobě vyzkoušet prezentované nástroje. A přestože nám lektorky daly podnět a zadání, nebylo nutné držet se jejich vize, své místo si našla i kreativita. Díky takovému osobnímu osahání si různých technik a metod, se nám vryly do paměti a myslím, že každá spolužačka si odnesla do své učitelské praxe několik užitečných postupů. To, co si každá odnášíme z kurzu, jsou tedy nejen znalosti, ale hlavně dovednosti a troufám si říct, že kdybychom měly o něco více prostoru, staly by se z dovedností návyky.

Co se týče konkrétních nástrojů jen tak namátkou vyberu například Profil na jednu stranu, který jsem se zaujetím sama zpracovala. Pomohl mi poznat samu sebe a představte si, jak se s tímto profilem dá pracovat u nového dítěte. Nástroj, který mě však nejvíce oslovil, byla MAPa. Tento nástroj, který jsme měly možnost vyzkoušet na kolegyni z našeho kolektivu, mi zase o něco rozšířil pohled na ostatní lidi, jejich životní příběhy a pocity. A protože se tak odlišujeme jeden od druhého, připadá mi tento nástroj krásný pro poznání lidského nitra. Jeho výstupem je pak konkrétní plán a postup pro člověka, který se s něčím pere a tento plán může znamenat zásadní průlom v jeho vývoji. Probíraly jsme také jednodušší nástroje, které je možné aplikovat ve třídě i v běžném životě. Většina nástrojů má společný jeden krásný prvek, a to hledání předností na druhém i sama sobě. Podle mě je velmi důležité chválit jak jiné, tak hlavně sám sebe. Protože co člověk může dokázat, když si absolutně nevěří?

Málokdy se mi stane, že když se dívám zpětně, vzpomenu si na všechno, co jsme na semináři probírali, u tohoto předmětu si však pamatuji téměř celý průběh, tak mě toto téma oslovilo. Ale není to jen zajímavostí a důležitostí předmětu. Oceňuji profesionalitu lektorek, jejich hravost a upřímnost, schopnost předat veškeré důležité informace, postřehy ze života a spoustu dalšího a také jejich důvěru v nás. Když nás nechaly nakouknout do svého soukromého života, když nám zadaly úkol a nechaly jeho řešení naprosto na nás, nebo když nás seznámily s mladíkem na vozíku, který nám otevřel své srdce.

Přemýšlím, jestli nastal v mé pedagogické kariéře nějaký zlom po absolvování tohoto předmětu a musím říct, že ne. Zlom totiž nastal hned po úvodních větách. Takže jestli mám tento seminář doporučit, nahlas říkám: „Rozhodně ano.“ Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli dětem, které na vás budou závislé a kterým můžete změnit celý život.

Tereza Hloušková, studentka 3. ročníku Učitelství pro 1. stupeň, Pedagogická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně