Zkušenosti z Kanady

Ústředním bodem akce byla konference s účastí zahraničních hostů – týmu prof. Jeroma Bickenbacha, PhD, LL.B, který působí mj. v Sekci vědy a politiky v oblasti zdravotního postižení na Univerzitě v Lucernu a Švýcarském paraplegickém výzkumném středisku. Prof. Bickenbach je také jedním z tvůrců kanadské právní úpravy konceptu rozhodování s podporou[1]. Ve své prezentaci se podělil právě o své kanadské zkušenosti od 70. let, kdy se v Kanadě (Ontariu) rozhodli zrušit pobytové služby pro děti, dospělé i psychiatrické léčebny, rozvíjet komunitní služby a model podpory při rozhodování místo omezování svéprávnosti. Zmínil průlomové rozhodnutí soudu z r. 1986 (Re Koch 1986), které bylo založeno na uznání významu podpory při rozhodování a právním jednání člověka. Soud vyslovil, že člověk má duševní způsobilost, pokud se může rozhodovat s využitím podpory. Dále prof. Bickenbach zmínil jako přelomový bod přijetí „Zákona o smlouvách o reprezentaci“ (Representation Agreement Act) v Britské Kolumbii (v r. 2000). Podle tohoto zákona je člověk způsobilý uzavřít smlouvu o reprezentaci, i pokud nemusí být způsobilý sám právně jednat, ale je schopný dát najevo svá přání, včetně přání mít reprezentanta, kterému důvěřuje. Smlouvy o reprezentaci jsou předchůdcem naší smlouvy o nápomoci. Prof. Bickenbach upozornil na výklad Výboru OSN pro práva lidí se zdravotním postižením, že jakékoli snížení duševní způsobilosti u dospělého člověka již nadále nemůže být legitimním důvodem pro omezování jeho svéprávnosti, ale člověku musí být zajištěna odpovídající podpora.

Členky jeho týmu Marie Fallon-Kund a Nandini Devi představily výsledky svého výzkumu. Marie nás seznámila s výsledky své srovnávací studie právních úprav několika evropských států, vč. ČR, které v období po přijetí Úmluvy o právech osob s postižením provedly změny občanského procesního práva. Zamýšlela se, do jaké míry tyto právní úpravy odpovídají požadavkům Úmluvy.

Jak vypadá podpora při rozhodování v Anglii

Nandini  si za předmět svého výzkumu zvolila odpověď na otázku, jak v praxi probíhá podpora při rozhodování v Anglii, do jaké míry je v souladu s požadavky úmluvy. V Anglii byl v r. 2005 přijat „Zákon o duševní způsobilosti“ (Mental Capacity Act). Ten zakotvuje pravidla pro všechny podpůrce, kteří poskytují podporu při rozhodování. Jeho cílem je zajistit naplňování a ochranu práv lidí s postižením na autonomii, sebeurčení a kontrolu nad svým životem. I tento zákon ovšem ještě připouští možnost rozhodnutí „v nejlepším zájmu“ (viz pozn. 1), i když jako krajní možnost. Nandini se rok a půl osobně účastnila různých schůzek (plánovacích, podpůrných, atd.) uživatelů sociálních služeb. Zjistila, že ve fázi plánování a přímé podpory lidem s postižením je poskytována velmi dobrá podpora při rozhodování, odpovídají požadavkům úmluvy. Avšak díky příliš velké regulaci podléhá proces poskytování podpory následnému schvalování různými úřady (podle typu právního jednání, o které jde). V této fázi se tak celý proces posune ze systému podpory při rozhodování do systému „náhradního rozhodování“ (viz. pozn. 1). Z toho plyne jistě důležité poučení, čeho se můžeme při zavádění konceptu podpory při rozhodování v ČR vyvarovat.

Co setkání ukázalo

V odpolední části konference měli účastníci možnost strukturovaně prodiskutovat, jak nová legislativa ČR a poskytování podpory při rozhodování funguje v praxi (jak lidé rozumí podpoře při rozhodování, jak ji používají, s jakými překážkami se setkávají a jaké zažili úspěchy). Diskutovali ve dvou skupinách podle toho, z jakého pohledu se s konceptem podpory při rozhodování setkávají: 1. z hlediska podporovaných a podpůrců, 2. z hlediska koncepčního (zástupci veřejné správy, soudů, Kanceláře veřejné ochránkyně práv).

Setkání znovu ukázalo, že situace v různých zemích je velice různá, stejně jako je rozdíl celých desetiletí v tom, kdy byly činěny první kroky v zavádění zásadních společenských změn vycházejících z konceptu zdravotního postižení založeného na uznání všech lidských práv všech lidí s postižením a na jejich plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti. Setkání také ukázalo, že se shodujeme na hlavních principech, které je třeba respektovat, aby podpora při rozhodování skutečně zajišťovala autonomii člověka a umožňovala mu rozhodovat o svém životě. Každá země má své úspěchy i zkušenosti, co nefunguje, a může tak plodně přispět ke společnému hledání nejlepší praxe při poskytování podpory při rozhodování.

Dana Kořínková, právnička Quipu 

[1] Koncept rozhodování s podporou je zakotven zejm. v čl. 12 Úmluvy o právech osob s postižením. V úmluvě se státy zavázaly, že tímto konceptem plně nahradí koncept tzv. „náhradního rozhodování“, tedy omezování svéprávnosti a rozhodování někým jiným (např. opatrovníkem) za člověka, v jeho „nejlepším zájmu“.