Především jsme si vědomi, že problém nespravedlivé „hmotné nouze“ se v naší společnosti netýká jen lidí s postižením a jejich rodin, ale také např. seniorů nebo lidí pracujících poctivě a namáhavě celý život, a to i v oblastech pro společnost zcela klíčových, jako zdravotníci, učitelé, záchranáři, policisté, ale i jiní, za mzdu, která jejich práci nejen neodpovídá, ale je leckdy nedůstojná nebo dokonce nestačí pokrýt základní životní náklady.

Co k tomu říká naše právo? Listina základních práv a svobod v čl. 28 garantuje právo na spravedlivou odměnu za práci. V čl. 30 nám pak právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Pokud se člověk ocitne v nějaké extrémní životní situaci – v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Ohledně základních práv lidí s postižením přijala ČR řadu konkrétních závazků také v Úmluvě o právech osob s postižením a základní práva dětí jsou rozvedena v Úmluvě o právech dítěte. Základní práva zakotvená v těchto lidskoprávních dokumentech by měla být konkretizována a zajištěna systémem navazujících právních předpisů. Příslušné právní předpisy však zřejmě nejsou schopny požadavkům základních právních dokumentů odpovídajícím způsobem dostát, a to ve všech zmíněných oblastech.

Jde o balík problémů, které spolu navzájem úzce souvisí. Je jisté, že otázka, co je přiměřené zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, se odvíjí od odměňování za práci. Jestliže to je špatné, dá se těžko počítat, že při nezpůsobilosti k práci bude člověk zabezpečen lépe, než když pracuje. Problém je tedy třeba řešit jako celek, přičemž není důležité, z které strany se začne. Jsou to spojité nádoby.

Naše organizace se zabývá problematikou hmotného zabezpečení z hlediska lidí s postižením a jejich rodin. Pokud by stát plnil svůj závazek zajistit Jakubovi možnost být přes den ve škole a odpoledne po vyučování by měl v určitém rozsahu asistenci, mohla by jeho matka zcela normálně pracovat. Stát by pak nemusel řešit její „hmotnou nouzi“. Při dostupných odlehčovacích službách by se zvládla o syna starat dlouhodobě, aniž by to bylo na úkor jejího zdraví. Také by si třeba mohli dopřát dovolenou a oba společně nebo každý zvlášť i další aktivity tak, jak je to běžné. Přičemž stát ušetří nemalé prostředky, které nemusí investovat např. do zajištění ústavní péče. Prostředky na ústavní péči je stát zvyklý vydávat a i mnoho úředníků paní Dostálové toto řešení doporučuje. Je to však řešení, které znamená omezení řady základních práv dítěte s postižením i jeho rodičů, prudký pokles kvality života dítěte ve srovnání s životem jeho vrstevníků doma s rodinou, a proto tento způsob zajištění potřeb dítěte s postižením zapovídají obě úmluvy. Peníze ušetřené za ústavní péči by tedy logicky, i podle mezinárodních závazků, měly jít na zajištění podpory doma. Pokud ČR stále investuje do pobytových služeb, zatímco nejsou dostupné služby terénní a další veřejné služby, činí nejen v rozporu s přijatou úmluvou, ale i s logikou hospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Ústavní péče musí pokrýt i tu péči, kterou jinak zajistí rodina a přirozené prostředí. Pobytové služby navíc často nemohou zajistit zákonem stanovený cíl sociální služby – sociální začlenění (dosažení příležitostí a možností žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 3 písm. e). Udržuje se tak paradoxní situace, že lidé dostávají služby, o které nestojí, které jsou pro stát drahé a ani nevedou k zákonem stanovenému cíli.

Co se týká „hmotné nouze“ je potřeba uvést, že to má být poslední záchrana pro lidi, kteří vlivem nějaké výjimečné životní situace propadnou celým sociálním systémem, a která jim má pomoci, aby přežili a postavili se zase na vlastní nohy. Pokud se nám v tomto režimu ocitají dlouhodobě lidé s postižením a jejich rodiny z pouhého faktu trvalého zdravotního postižení, které samo o sobě nelze „vyřešit“, nebo „překonat“, jde o systémové selhání sociálního zabezpečení těchto lidí, v rozporu s jejich základními právy zakotvenými v mnoha právních dokumentech, vnitrostátních i mezinárodních. A to nelze akceptovat. Stejně jako nelze např. akceptovat fakt, že minimální mzda, nebo dokonce běžná mzda, nepokryje pracujícím a jejich rodinám základní životní náklady – bydlení, stravu, ošacení, léky.

Pokud se tedy Quip věnuje této problematice z hlediska lidí s postižením a jejich rodin, děláme to s vědomím a záměrem dosáhnout řešení pro všechny, jejichž výše zmíněná práva nejsou odpovídajícím způsobem naplňována. Nesdílíme názor, který zaznívá v diskusích na webu pod pořadem, že když i jiní na tom nejsou dobře, tak bychom se ani my neměli ozývat. My chceme pomoci lidem s postižením prosazovat jejich práva a doufáme, že tím prospějeme všem, kterých se problematika týká.

Za Quip Dana Kořínková a Milena Johnová