Používání takového opatření musí být zcela transparentní a musí být vytvořen systém efektivní kontroly vylučující možné zneužívání. Jasná pravidla ovšem slouží nejen právní jistotě uživatele ale i poskytovatele služby, neboť porušení zákonných povinností vyplývajících z § 89 je správním deliktem, za který může být poskytovateli uložena vysoká pokuta. Z tohoto pohledu má podle našeho názoru § 89 některé vážné nedostatky.

Praxe ukázala, že poskytovatelům není zcela srozumitelná formulace odst. 1, ve kterém se specifikuje situace odůvodňující užití opatření omezujícího pohyb. Stanoví se zde, že opatření omezující pohyb je možné použít v případě přímého ohrožení zdraví nebo života uživatele nebo jiné osoby. Z textu tohoto ustanovení není jednoznačné, že se jedná o přechodnou, krátkodobou situaci spočívající v náhlé agresi uživatele. To lze dovodit až teleologickým výkladem (tj. výklad účelu ustanovení) z textu a smyslu ostatních ustanovení § 89. Tím vznikly komplikované dohady o tom, co všechno je opatřením omezujícím pohyb. Jestli se např. různé pomůcky používané dlouhodobě (postranice u postelí, připevnění uživatele k opoře, aby mohl vůbec sedět nebo se pohybovat) mají řídit pravidly podle § 89, nebo nikoli.

Podle smyslu textu § 89 lze dovodit, že prostředky používané dlouhodobě k jiným účelům, než je řešení přímého ohrožení zdraví nebo života osob agresivním chováním uživatele, nejsou opatřením omezujícím pohyb ve smyslu § 89. To ovšem neznamená, že jsou všechny přípustné a používají se automaticky v souladu s právními předpisy. Je důležité především určit, zda takový prostředek skutečně omezuje pohyb uživatele, nebo jestli naopak např. brání pádu nepohyblivého uživatele. Prostředek, který skutečně uživatele omezuje, není možné používat bez jeho souhlasu a dohody s ním o  pravidlech používání. To vyplývá především z Listiny základních práv a svobod.  Jako pomůcky při poskytování sociální služby je vždy třeba hledat co nejméně omezující techniky, v souladu se zákonem a odbornou praxí.

Závažný problém vzniká také na základě znění odst. 3. V něm se stanoví, že "před použitím opatření omezujícího pohyb je zapotřebí souhlasu lékaře, kterého je poskytovatel vždy povinen přivolat...". Toto ustanovení má chránit uživatele před zneužitím opatření. Nicméně tento postup je zcela nereálný. Je vyloučeno stihnout zavolat lékaře před použitím fyzických úchopů a v podstatě i před umístěním do místnosti zřízené k bezpečnému pobytu. Teoreticky by to bylo možné před aplikací léků. Prakticky ale v řadě míst za takovým účelem psychiatr se záchrannou službou nepřijede, neboť to v mnoha případech není z lékařského pohledu účelné (často nejde o záchrannou lékařskou pomoc, aplikují se léky, které pro tyto situace již uživateli jeho pravidelný lékař předepsal). Hlavní smysl přivolání lékaře - přítomnost nezávislého odborníka jako pojistka proti zneužívání opatření, tedy není poskytovatelem splnitelný, a tím ani účinný. Za nesplnění této povinnosti však hrozí poskytovateli postih. Účel ochrany proti zneužití by mohla možná lépe zajistit  např. policejní asistence. Policie by navíc mohla pomoci ochraně zdraví a života přítomných osob. Policie je vybavena k ochraně osob, věc spadá do její kompetence, je připravena přijet neprodleně a může splnit účel přítomnosti nezávislé kompetentní instituce stejně dobře jako lékař. Stejně ovšem platí, že pravděpodobně nebude možné policii přivolat před použitím dvou nejmírnějších opatření, nicméně alespoň záhy. Je ovšem otázkou, zda přivolání policie nemá být spíš možností než povinností poskytovatele. K ochraně uživatele před zneužitím opatření omezujícího pohyb by měly sloužit do budoucna především jiné mechanismy. Poskytovatel by měl mít povinnost nahlásit každé použití opatření omezujícího pohyb se všemi údaji, které zaznamenává do evidence, vhodnému úřadu. Mohla by to být inspekce sociálních služeb, krajský úřad (pokud není zřizovatelem), apod. Používání těchto opatření by bylo transparentní. Příslušný úřad by měl dobrý přehled a srovnání a mohl by iniciovat nebo provést vhodná šetření a přijímat opatření, třeba i v týmech za účasti lékaře, opatrovníka, apod. Spolupráce lékaře by měla zůstat v mezích pravidel lékařské péče.

Uvažujeme zde, jak zajistit dodržování práv uživatele při použití tohoto krajního prostředku. V každém případě ale považujeme za klíčové ustanovení § 89 odstavce 1 první věty: "Při poskytování sociálních služeb nelze používat opatření omezující pohyb osob", (s výjimkou případů...). A ustanovení odst. 5: "Poskytovatel sociálních služeb je povinen poskytovat sociální služby tak, aby metody poskytování těchto služeb předcházely situacím, ve kterých je nezbytné použít opatření omezující pohyb." Ze zahraničních i tuzemských zkušeností je zřejmé, že agresivní chování uživatelů se radikálně snižuje, pokud žijí v co nejpřirozenějším prostředí, se zajištěním dostatečného soukromí, individuální práce a vhodné denní náplně. Přes značné úsilí řady poskytovatelů služeb v bývalých ústavech sociální péče není možné za daných podmínek zajistit uživatelům prostředí, které odpovídá těmto požadavkům. Změnit radikálně situaci v bývalých ústavech sociální péče často převyšuje možnosti i kompetence jednotlivých poskytovatelů. Věc je proto nutné řešit systémově celkovou transformací ústavní péče na skutečné "domovy" pro osoby se zdravotním postižením tak, aby bylo vůbec možné splnit požadavky zákona na kvalitu poskytovaných služeb.

Autor: Dana Kořínková, QUIP - Společnost pro změnu

Máte zájem zveřejnit své připomínky k tomuto článku? Klikněte na komentáře (níže).