V reportáži se sbíhá řada málo nebo vůbec neřešených problémů současného sociálního systému pro lidi s postižením. Jsou z ní zřejmé tendence, kam se vývoj směřuje, pokud se některé oblasti nezačnou urychleně řešit. Reportáž vyznívá do značné míry tak, že hlavní viník je poskytovatel ubytování a psychiatrická léčebna a že největším problém jsou nedůstojné podmínky ubytování a nedostupná zdravotní péče. Podívejme se podrobněji na role jednotlivých aktérů, kteří v reportáži vystupovali i těch, kteří zmíněni nebyli.

Soud

Především je pan Kodousek zbavený způsobilosti k právním úkonům. Hlavní osobou určenou k hájení jeho práv a zájmů je tedy opatrovník. Z reportáže vyplývá, že poslední rok, až do přemístění do ubytovny, pan Kodousek žádného opatrovníka neměl! V tom případě jde o zásadní selhání příslušného soudu.

Léčebna

Je pravděpodobné, že nebyl důvod, aby pan Kodousek nadále pobýval v léčebně, neboť náměstek ředitele léčebny v reportáži uvádí, že tuto formu léčebné péče již nadále nepotřeboval. Účelem léčebny není poskytovat bydlení. V reportáži se neuvádí, kde pan Kodousek bydlel před tím, než byl hospitalizován, a proč se tam nevrátil. Pokud se neměl kam vrátit a neměl ani opatrovníka, jediná instituce, kam připadá v úvahu se obrátit, je obec, kde člověk žije. Ta by v takové situaci měla převzít iniciativu. Psychiatrická léčebna, resp. její sociální pracovníci, měli tedy především kontaktovat tuto obec, v níž p. Kodousek žil nebo měl trvalé bydliště. Zdali tak učinili nebo proč ne, se v reportáži neuvádí. Obec  musí umět situaci odpovídajícím způsobem řešit a postarat se o svého občana. Tady je ovšem právní úprava děravá, chybí jasné vymezení úlohy a kompetencí obce (např. zajistit sociální bydlení) Otázky samozřejmě vzbuzuje kvalita sociální práce zaměstnanců léčebny...

Invalidní důchod a příspěvek na péči

V případě pana Kodouska se ukazuje i další velmi bolavé místo našeho sociálního systému – sociální dávky a jejich výše. Především jde o invalidní důchod a příspěvek na péči. Řada lidí s duševním onemocněním se z povahy svého onemocnění ocitne zcela bez invalidního důchodu nebo jen v symbolické výši. I Listina práv a svobod ČR přitom zakotvuje v čl. 30 (1): Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Invalidní důchod by měl důstojným způsobem pokrýt základní životní potřeby člověka s postižením - tedy především náklady na jeho bydlení a stravu, ale i další základní věci jako léky, dopravu, běžné služby. A také by měl částečně pokrýt potřebné sociální služby. Zbytek potřebné podpory by měl pokrýt „příspěvek na péči“. Obojí je ovšem často pouhá utopie. Pokud by pan Kodousek měl tyto dávky v odpovídající výši, velmi pravděpodobně by se nyní nacházel alespoň v klasické pobytové sociální službě „Domov pro osoby se zdravotním postižením“ nebo „Domov se zvláštním režimem“.

Ubytovna

Jakou roli tedy v příběhu hraje kritizovaná ubytovna? Nelze u ní očekávat standard sociální služby, protože není registrovaná jako sociální služba. Tuto skutečnost, předpokládáme, sociální pracovníci léčebny jistě museli zjistit. Pohledem kamery toto zařízení nebudí důvěru ani jako ubytovna. Ovšem není sociální službou, poskytuje střechu nad hlavou. Poskytuje ji zřejmě těm lidem, kteří na nic jiného nemají. A za peníze 6.000,- Kč měsíčně ani nic jiného poskytovat nemůže. Pokud by zde nebyla, pan Kodousek by se nejspíš ocitl na ulici, jako nemálo jiných lidí v jeho situaci. Ubytovna tedy vyplňuje „mezeru na trhu“, a to k tiché spokojenosti systému - klientů má zřejmě dost, evidentně s vědomím minimálně léčebny, jejích sociálních pracovníků, opatrovníků, které nejspíš i další ubytovaní mají, bez zájmu domovských obcích jejích obyvatel. Jde o základní složky našeho systému zdravotní a sociální péče.

Sociální práce

Nedostatky vykazuje také model sociální práce, v němž jsou opomíjeny některé důležité úkoly. Pan Kodousek totiž asi na světě nikoho blízkého nemá a profesionálům na něm osobně nezáleží, proto se mohl ocitnout tam, kde je nyní. V sociální práci chybí povědomí o tom, že důležitou součástí sociálního začlenění je to, že člověk patří do sítě sociálních vztahů. Dalším problémem sociální práce je stále přetrvávající medicínský model – profesionálové se shodují, že pan Kodousek potřebuje zdravotnické, pobytové zařízení. Kdo se ptá na názory p. Kodouska? Kde by chtěl žít, s kým, co je pro něj z jeho pohledu v životě důležité? Profesionálové prosazují svou představu o nutnosti léčit duševní nemoc. To ale nemůže být jediná priorita v poskytování podpory p. Kodouskovi. Jinak nelze hovořit o tom, že p. Kodousek má srovnatelná práva na sebeurčení, jako většina nás ostatních.

Veřejné opatrovnictví

Zbývá role veřejného opatrovníka – obce Měrunice. Samozřejmě veřejné opatrovnictví zde zřejmě selhalo též. Z reportáže nevyplývá, že by se do natáčení opatrovník snažil situaci pana Kodouska odpovídajícím způsobem řešit – zajistit skutečnou sociální práci, odpovídající dávky, služby, bydlení. Avšak nejde ani tak o osobní selhání konkrétních osob, jako o důsledek dlouhodobého podcenění úlohy a poddimenzování kapacit veřejného opatrovnictví státem obecně (obce jej vykonávají v přenesené působnosti, ovšem bez finančního zajištění ze strany státu, které by jim umožnilo dostát nárokům této činnosti).

Budeme zavírat oči nebo systém změníme?

Výsledkem tohoto případu je to, co v menším či větším zažíváme v praxi běžně - že náš zdravotně sociální systém lidi, kterým  není schopen poskytnout adekvátní sociální služby a dávky, prostě někam "uklidí" a zavře oči. Domníváme se, že je čas oči otevřít a začít situaci řešit na úrovni 21. století.

Jak by tedy měla vypadat sociální práce a řešení situace a v případě pana Kodouska?

Především musí vycházet z jeho základních lidských práv, podrobně rozvedených Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“), směřovat k jejich naplnění a sociálnímu začlenění člověka.
Sociální pracovník by měl zjistit, zda má člověk někde lidi, kteří ho znají a mohli by pomoct s mapováním jeho potřeb, aby se mohlo pracovat nejen s prioritami profesionálů, ale především s představou člověka o vlastním životě. S člověkem by probral jeho potřeby a priority – kde by rád bydlel, příp. s kým a za jakých podmínek, co rád dělá, co všechno má rád, co mu vadí. Také zjistí, v čem potřebuje pomoc druhých lidí a jak by měla ta pomoc vypadat. Všechny tyto informace sociální pracovník nezjišťuje dotazníkovým způsobem, ale pomocí nástrojů a metod myšlení a plánování zaměřeného na člověka. Je to ve světě i u nás ověřený způsob, pomocí kterého lze získat dostatek potřebných informací i v případech, kde dotazníkové šetření nefunguje, kdy člověk potřebuje podporu při komunikaci nebo rozhodování, apod. Na základě těchto informací je teprve možné začít hledat řešení jeho „nepříznivé sociální situace“ (slovy zákona o sociálních službách), včetně odpovídajících sociálních služeb. Jedině takový postup je v souladu s čl. 19 Úmluvy, který zakotvuje právo člověka s postižením na život v přirozeném prostředí. Člověk s postižením musí mít „možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým bude žít a nebýt nucen žít ve specifickém prostředí“ (čl. 19 písm. a)). Musí proto mít přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí (komunitním službám), včetně osobní asistence, které jsou nezbytné pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti a zabraňují izolaci nebo segregaci (čl. 19 písm. b)). Také běžné komunitní služby a zařízení určená široké veřejnosti musí být přístupné i osobám se zdravotním postižením a brát v úvahu jejich potřeby (čl. 19 písm. c)).

Dana Kořínková a QUIP tým, v Praze dne 26. září 2013
 

Zdroj fotografií: Česká televize