Komisař projevil zájem setkat se k těmto tématům také se zástupci občanské společnosti (neziskových organizací), aby získal všestranný přehled o problematice. Schůzky se zúčastnily zástupkyně organizací QUIP-Společnost pro změnu, Rytmus, Sdružení pro podporu lidí s mentálním postižením, Liga Lidských práv a Výbor dobré vůle Nadace Olgy Havlové.

Za naší organizaci jsme informovali Komisaře o zkušenostech z oblasti právní způsobilosti a opatrovnictví a deinstitucionalizace sociálních služeb pro lidi s postižením:

V oblasti způsobilosti k právním úkonům se u soudů stále ještě převážně setkáváme s postojem zúčastněných úředních osob (soudců, znalců, advokátů, veřejných i soukromých opatrovníků, státních zástupců, apod.), který vychází z úvah: „Proč by člověk s postižením v duševní oblasti potřeboval způsobilost k právním úkonům? Kolik způsobilosti k právním úkonům mu můžeme ponechat?“. Zatímco Úmluva o právech o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“) deklaruje právo na právní způsobilost ve všech oblastech života a na bezpečnou podporu, kterou může člověk s postižením potřebovat pro realizaci této své právní způsobilosti. A i z hlediska našeho ústavního práva otázka může znít nanejvýš: „Jaká konkrétní práva člověka s postižením nebo třetích osob jsou natolik vážně ohrožena, aby byl ospravedlnitelný zásah do právní osobnosti člověka s postižením?“. Základním problémem je zde velice nízké, pokud vůbec nějaké, povědomí úředních osob o současném přístupu k problematice zdravotního postižení založeném na respektu k autonomii a důstojnost lidí s postižením a sociálním začlenění, na rozdíl od překonaného pečovatelského přístupu.

V oblasti deinstitucionalizace považujeme za zásadní krok, aby došlo k oddělení poskytování sociální péče (podpory) v každodenním životě od bydlení. Člověk s postižením by měl mít možnost zajistit si z invalidního důchodu přiměřené bydlení. I čl. 30 Listiny základních práv a svobod zaručuje občanům „právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci“. Sociální služba totiž zůstane vždycky ústavem, pokud je člověk nucen opustit svůj domov proto, aby mohl využít podporu, kterou potřebuje. Nebo pokud si nemůže dovolit opustit ústav, protože jeho příjmy nestačí pokrýt nezbytné náklady na život v běžném prostředí. Stává se tak v různých ohledech „zajatcem“ sociální služby, případně psychiatrické léčebny. Tato situace je v rozporu s čl. 19 úmluvy (osoby nesmí být nuceny žít ve specifickém prostředí (čl. 19 písm. a)). S otázkou oddělení poskytování sociální služby od bydlení souvisí další základní problém - alokace finančních prostředků vynakládaných státem na sociální služby.  Člověk s postižením by měl mít vedle odpovídajícího pravidelného příjmu formou invalidního důchodu také příspěvek na péči v takové výši, která stačí pokrýt jeho potřeby pro to, aby zůstal nebo se vrátil do přirozeného prostředí. K tomu by bylo potřeba uvolnit finanční prostředky, které jdou nyní přímo poskytovatelům služeb, aby o nich mohl rozhodovat uživatel a zajistit si skutečně individualizovanou podporu odpovídající čl 19 úmluvy (osoby musí mít přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, včetně osobní asistence, která je nezbytná pro nezávislý způsob života (čl. 19 písm. b)). 

Na základě informací získaných během návštěvy bude Komisař jednat s představiteli ČR o těchto a dalších velmi aktuálních aspektech lidských práv. Za dva roky plánuje návštěvu v ČR opakovat, aby zjistil, čeho bylo dosaženo. Tiskovou zprávu Komisaře z návštěvy České republiky můžete nalézt zde.