Celá akce byla příkladem dobré praxe v zapojování dětí a mládeže do komunální politiky. Touto cestou měly možnost i dětské hlasy ovlivnit budoucí rozvoj a kvalitu života v městské části. Takto vidí význam Dětského fóra šestnáctiletý Jakub Resutík, člen žákovského zastupitelstva Prahy 14: „Možná někteří nevíte, ale Praha 14 pořádá akce, na kterých se alespoň někdo z dospělých tváří, že ho zajímá, co si myslí děti našeho věku (asi jsem teď urazil většinu mých vrstevníků, ale vážně, jsme pořád děti Země a našich rodičů."
Více informací o Dětském fóru na Praze 14 můžete nalézt zde.

Ale zpátky k našemu projektu Slyšte naše hlasy!. Jedna jeho část se věnuje zapojování do rozhodování na úrovni procesu rozhodování, řízení a správy. Mezinárodní výzkum ukázal, že právo na zapojování do rozhodování patří ve skupině dětí s postižením v oblasti intelektu k nejvíce nenaplňovaným právům. Proto jsme oslovili akční Prahu-14 a začali spolupracovat na zapojení dětí s potížemi v učení do komunální politiky, prostřednictvím aktivit (žákovského zastupitelstva a dětského fóra), které Praha 14 ve spolupráci s DDM pro děti dělá. Společně s členy žákovského zastupitelstva (20 dětí ve věku 12-17 let), jsme připravili texty ve snadno srozumitelné podobě, aby byla zajištěna srozumitelnost pro všechny stejná a hovořili jsme na téma „jinakosti“.
„Být jiný neznamená být špatný kamarád.“
„Jinakost“ je normální a kdo ji za normální nepovažuje, nepatří mezi normální.“
(členové žákovského zastupitelstva)

Oslovili jsme následně devět rodin z Prahy 14, jimž jsme nabídli možnost zapojení se do dětského fóra pro jejich dítě s potížemi v učení. Dostalo se nám však vždy stejné neočekávané odpovědi a to, že nemají zájem své dítě posílat na akci, která je společná pro všechny děti. Jako hlavní důvod uváděli, že nechtějí své dítě vystavovat posměchu. 

Mrzí nás, že se nakonec nepodařilo najít v Praze 14 žádné dítě, jehož rodiče by souhlasili s účastí na akci. Udělali jsme si ale z této zkušenosti závěr a budeme s ním dál pracovat:
Obavy rodičů jsou nejspíš důsledkem chování naší společnosti k dětem s postižením. Jak by asi reagovali rodiče, jejichž dítě chodí společně do jedné školy a kamarádí se bez ohledu na postižení? 

Nadějné je vědět, že děti jsou připraveny na přijímání dětí s potížemi v učení. Bariéry jsou hlavně v našich hlavách, tedy v hlavách dospělých. Hlasy dětí by měly být brány vážně a mělo by se s nimi počítat i v diskusích týkajících se inkluzivního vzdělávání, které je ve světě považováno za klíčovou podmínku zapojování lidí s postižením do společnosti.